Můj příběh
Paříž, předjaří, vítr přifoukne přepršku, sluníčko, modrá obloha, a zase déšť, crepes, káva u stolečku na ulici s croasantem, nebo báječně chutnajícími pravými francouzskými brioškami.
Byla jsem šťastná?- asi jako to počasí, občas se mraky protrhly a já zahlédla modrou oblohu spokojenosti a ano i štěstí….jenže pak vítr, mrak a déšť. Nejistoty, stud, pochyby – maskované, dobře maskované. Vždyť jsem se to učila celý život a tenkrát v té Paříži mi bylo už…čtyřicet pět, šest? tak nějak…
Dopíjím kávu, kterou jsem stihla vypít mezi přeháňkami u pouličního stolku v uličce Montmarte, pár kroků od Sacre Cour. Vcházím do katedrály, nečekám nic zvláštního. Co by se také mohlo přihodit mezi bloumajícími turisty, oceňujícími nádheru a posvátnost katedrály jen skrze hledáčky svých foťáků.
Pohled mi vylétne vzhůru a v údivu se slyším, že zřetelně a nahlas říkám
BOŽE DEJ AŤ JSEM SAMA SEBOU!
Ta věta vylétla z mé hrudi, jak osvobozená holubice a zatřepotala se mezi sluncem ozářenými prachovými částečky v kopuli. Aby tam někde nahoře zůstala už na vždy.
Co to bylo ?
Čas a realita se ohnuly, vytvořila se tenká štěrbina do věčnosti,
kdy bůh přijímá naše modlitby.
Hluboce vydechuji, vše je zase tak, jako předtím. Nic nenasvědčuje tomu zázraku, kdy, možná poprvé v mém životě, moje duše nahlas promluvila.
Od nudícího se prodavače suvenýrů si kupuji malinkou kovovou eifelovku, abych na ten okamžik v katedrále nezapomněla.
Eifelovku jsem časem někde ztratila, ale ten okamžik, jsem nezapomněla nikdy.
Tak jak to bylo dál?
Mohla bych napsat, že jsem od té chvíle vstávaje, lehaje s maličkou Eifelovkou v dlani, usilovala o to, stát se sama sebou.
Ale tak to nebylo.
Kdo jsem byla vlastně tenkrát před katedrálou Sacre-Cour ?
Kdo byla ta žena s větrem rozcuchanými vlasy?
Slíbila jsem příběh, který tě přesvědčí,
že ti mohu skutečně pomoci.
V té době jsem byla několik let rozvedená, měla jsem dospívající dceru, na kterou jsem
mohla být hrdá a za sebou roky podnikání jako umělecká módní návrhářka a výtvarnice.
A byla jsem na romantickém výletě v Paříži.
Krásná, talentovaná, schopná ženská.
Akorát jsem si toho nebyla vůbec vědoma.
Zakletá princezna
Když jsem sama,
jako bych
neexistovala.
Bojím se
co přijde.
Mám strach
říci
co si myslím.
Musím s někým být.
Jinak asi nepřežiju.
To není
pro mne.
Hodnotu mi dodá
ten druhý.
Nejsem
spokojená.
Jak tedy chtít být sama sebou, když jsem o sobě byla přesvědčená, že jsem jakýsi nepovedený lidský zmetek?
Ale občas mě napadalo, že je to možná nějak jinak Ta představa tak bořila mé navyklé smýšlení sama o sobě, že jsem před ní v panice vždy zabouchla dveře .
A o tom ten příběh je
O utíkání od sebe, které nakonec vedlo k návratu sama k sobě.
Zamotaní v lanoví svých zvyklostí,
nemůžeme napnout plachty a
nechat se nést větrem.
Vzchop se
a pohlédni do tváře nepříteli.
Uvidíš svou touhu milovat.
Nabídni srdce, otevři náruč.
A všechny zbraně utichnou.
Je to příběh, kdy boje přinášejí prohry a jen dočasná vítězství.
A taky jsem psala poezii
Prsty od inkoustu podávají svědectví.
V noci jsem psala báseň.
Kam?
Hledám mezi listy loňského diáře.
Snad na křídla anděla, v té tmě.
A on odletěl.
Odnesl něžná slovíčka,
vůni broskví,
i odraz luny v nedopitém víně.
Tajný život
Styděla jsem se, že nejsem jako ti druzí, kteří byli v mých očích úspěšní, šťastní a spokojení. Žárlila jsem a záviděla. A tak jsem unikala do samoty, kde jsem toto srovnávání nezažívala. Když jsem byla v přírodě, když jsem tvořila a nebo tančila, neměl hlas našeptávače svou obvyklou naléhavost a já byla šťastná. Tyto zážitky byly propustky do světa, kde, jak jsem věřila, si však já žít nezasloužím.
Sedí tam přítel našeptávač, velký iluzionista Strach.
Držím se za ruku toho snílka a přijímám další a další koláčky zapomnění.
Zavírám oči a pouštím si film.
Ne, ještě jsem nepřekročila svůj práh.
Snad jsem jen dopřála sluchu písním poutníků ze vzdálených zemí.
A věřím svému příteli z dětství, že venku je jen mráz a pustina.
Ach, ty vztahy!
Jó, holka
ty holt nemáš
na chlapy štěstí!
Smůla na partnery?
Ale kdeže !