Můj příběh

Paříž, předjaří, vítr přifoukne přepršku, sluníčko, modrá obloha, a zase déšť, crepes, káva u stolečku na ulici s croasantem, nebo báječně chutnajícími pravými francouzskými brioškami.

Byla jsem šťastná?- asi jako to počasí, občas se mraky protrhly a já zahlédla modrou oblohu spokojenosti a ano i štěstí….jenže pak vítr, mrak a déšť. Nejistoty, stud, pochyby – maskované, dobře maskované. Vždyť jsem se to učila celý život a tenkrát v té Paříži mi bylo už…čtyřicet pět, šest? tak nějak…

Dopíjím kávu, kterou jsem stihla vypít mezi přeháňkami u pouličního stolku v uličce Montmarte, pár kroků od Sacre Cour. Vcházím do katedrály, nečekám nic zvláštního. Co by se také mohlo přihodit mezi bloumajícími turisty, oceňujícími nádheru a posvátnost katedrály jen skrze hledáčky svých foťáků.
Pohled mi vylétne vzhůru a v údivu se slyším, že zřetelně a nahlas říkám
BOŽE DEJ AŤ JSEM SAMA SEBOU!
Ta věta vylétla z mé hrudi, jak osvobozená holubice a zatřepotala se mezi sluncem ozářenými prachovými částečky v kopuli. Aby tam někde nahoře zůstala už na vždy.

Co to bylo ?
Čas a realita se ohnuly, vytvořila se tenká štěrbina do věčnosti,
kdy bůh přijímá naše modlitby.
Hluboce vydechuji, vše je zase tak, jako předtím. Nic nenasvědčuje tomu zázraku, kdy, možná poprvé v mém životě, moje duše nahlas promluvila.

Od nudícího se prodavače suvenýrů si kupuji malinkou kovovou eifelovku, abych na ten okamžik v katedrále nezapomněla.
Eifelovku jsem časem někde ztratila, ale ten okamžik, jsem nezapomněla nikdy.

Tak jak to bylo dál?

Mohla bych napsat, že jsem od té chvíle vstávaje, lehaje s maličkou Eifelovkou v dlani, usilovala o to, stát se sama sebou.

Ale tak to nebylo.

Kdo jsem byla vlastně tenkrát před katedrálou Sacre-Cour ?
Kdo byla ta žena s větrem rozcuchanými vlasy?

Slíbila jsem příběh, který tě přesvědčí, 

že ti mohu skutečně pomoci.

V té době jsem byla několik let rozvedená, měla jsem dospívající dceru, na kterou jsem
mohla být hrdá a za sebou roky podnikání jako umělecká módní návrhářka a výtvarnice.
A byla jsem na romantickém výletě v Paříži.
Krásná, talentovaná, schopná ženská.

Akorát jsem si toho nebyla vůbec vědoma.

Zakletá princezna

Když jsem sama,
jako bych
neexistovala.

Bojím se
co přijde.

Mám strach
říci
co si myslím.

Něco je se mnou špatně.
Zakletá do vězení věčného našeptávače, který mi znova a znova opakoval, že to co jsem, co cítím a co dělám je špatně. A já uvěřila, že jsem nemožná a neschopná, a nic si nezasloužím. Styděla jsem se za to. A uvěřila jsem, že to musím skrývat. A že se musím snažit druhým zavděčovat, aby mne úplně nezavrhli.

Musím s někým být.
Jinak asi nepřežiju.

To není
pro mne.

Hodnotu mi dodá
ten druhý.

Nejsem
spokojená.

Něco mi chybí.
To si nezasloužím.

Jak tedy chtít být sama sebou, když jsem o sobě byla přesvědčená, že jsem jakýsi nepovedený lidský zmetek?

Ale občas mě napadalo, že je to možná nějak jinak Ta představa tak bořila mé navyklé smýšlení sama o sobě, že jsem před ní v panice vždy zabouchla dveře .

A o tom ten příběh je

O utíkání od sebe, které nakonec vedlo k návratu sama k sobě.

Zamotaní v lanoví svých zvyklostí,

nemůžeme napnout plachty a

nechat se nést větrem.

Vzchop se

a pohlédni do tváře nepříteli.

Uvidíš svou touhu milovat.

Nabídni srdce, otevři náruč.

 

A všechny zbraně utichnou.

Je to příběh, kdy boje přinášejí prohry a jen dočasná vítězství.

A taky jsem psala poezii

Prsty od inkoustu podávají svědectví.

V noci jsem psala báseň.

Kam?

Hledám mezi listy loňského diáře.

Snad na křídla anděla, v té tmě.

A on odletěl.

Odnesl něžná slovíčka,

vůni broskví,

i odraz luny v nedopitém víně.

Tajný život

Styděla jsem se, že nejsem jako ti druzí, kteří byli v mých očích úspěšní, šťastní a spokojení. Žárlila jsem a záviděla. A tak jsem unikala do samoty, kde jsem toto srovnávání nezažívala. Když jsem byla v přírodě, když jsem tvořila a nebo tančila, neměl hlas našeptávače svou obvyklou naléhavost a já byla šťastná. Tyto zážitky byly propustky do světa, kde, jak jsem věřila, si však já žít nezasloužím.

Sedí tam přítel našeptávač, velký iluzionista Strach.

Držím se za ruku toho snílka a přijímám další a další koláčky zapomnění.

Zavírám oči a pouštím si film.

Ne, ještě jsem nepřekročila svůj práh.

Snad jsem jen dopřála sluchu písním poutníků ze vzdálených zemí.

A věřím svému příteli z dětství, že venku je jen mráz a pustina.

Ach, ty vztahy!

Jó, holka
ty holt nemáš
na chlapy štěstí!

Smůla na partnery?
Ale kdeže !

Ach, ty vztahy!